Hanebný Pancharti

Quentin Tarantino sliboval Pancharty přes deset let. Nejčastěji na sebe nechával strhnout pozornost sliby typu: "Dostanu do jednoho filmu Schwarzeneggera, Stallonea a Willise." I když obsazení nynějších Panchartů je z hlediska hereckých jmen slabší, můžeme být rádi, že jsme se filmu vůbec dočkali. Většina jeho velkých výroků totiž končí v propadlišti dějin. A já osobně jsem za Bastardy velice rád, protože se Tarantino konečně dostává z vod průměru a dokazuje, že na to stále má. Ale pojďme na začátek

Hanebný Pancharti je klasická mozaika jednoho příběhu odvyprávěného z několika různých úhlů. Nejčastěji jde o jednotku poručíka Aldo Rainea (Brad Pitt), která je vysazena za nepřátelskou linií s prostým úkolem. Zabít co nejvíce nacistů. Do toho se připlete majitelka Pařížského kina (Mélanie Laurent), ve kterém se má odehrát premiéra propagandistického filmu o jednom hrdinném nacistovi. Jelikož je majitelka biografu sama původem Židovka, rozhodne se kino podpálit

Jak je u Tarantina zvykem, náznak hlavního děje nastupuje klidně třeba i v polovině filmu a Pancharti nejsou vyjímkou. Nejdřív se divák musí prokousat klasickými táhlými dialogy, jež jsou naštěstí opět alespoň trochu inteligentní a ne úplně o ničem, jako v jeho předešlém snímku Auto zabiják. I když se Tarantino mírně posunul k mainstreamové zábavě zasazením příběhu do Druhé světové války, jeho provedení je opět maximálně originální a striktně se nedrží klasických hollywoodských pravidel o přežití ženských postav, či sladkém happy-endu. Scénář si samozřejmě napsal on sám a je nutno ho za to pochválit. Sice se nedostává moc pod kůži hlavním postávám, ale jeho scénář je napsán chytře a vtipně. A navíc se vyplnilo to, co jsem si od něj vždy přál. Film je v chronologickém pořadí, takže se daleko víc můžete soustředit na propracované dialogy a ne na posloupnost filmu. Napoprvé u Gaunerů to možná bylo fajn, ale postupně se z toho začala stávat nudná rutina. Akce se moc nedočkáte, a když už, tak je většinou velmi zběsilá a pořádně brutální.

To, co si ovšem zaslouží největší pochvalu, jsou herci. Sympaticky přehrávající Brad Pitt s přízvukem z Tennessee možná nesedne každému (mě ano), ale role Christopha Waltza coby nacistického důstojníka Hanse Landy (!) hraničí s genialitou. Z ostatních členů Panchartů je potřeba zmínit německého řízka Tila Schweigera, jenž konečně dostal roli, která mu pořádně sedne. Z ženských postav je kupodivu výborná Diane Kruger coby herečka (dvojitá agentka). Obsazení Panchartů je zkrátka excelentní a Quentin se vrací do dob, kdy dokázal do jednoho filmu napasovat Travoltu, Willise a Jacksona.

Jediné možné negativum je, že než se film pořádně rozjede, tak to poměrně dlouho trvá. A když Tarantino sází jednu lepší scénu než druhou, tak poté přichází až moc tvrdý pád na zem. Tempo filmu je přílišně kolísavé a stopáž by také mohla být milejší (dvě a půl hodiny by se minimálně daly o patnáct minut zkrátit). Naštěstí Tarantino boduje poslední půlhodinou ze samotné nacistické premiéry, která přináší pár šokujících překvapení, moc vtipný dialog s italštinou a dokonce i explozivní akci.

Zkrátka kdo je s filmy Tarantina v přátelském vztahu a je zvyklý na překvapivé situace, dlouhé dialogy o ničem a brutální akci, bude v ráji. Já sice až tak zažraný fanoušek nejsem, ale nakonec jsem měl k ráji blízko. Na konci filmu, plný sál začal tleskat a já s ním. Protože Tarantino si to za Hanebný Pancharty zatraceně zaslouží.

9/10

p.s. Někde ve filmu je prý skrytý Samuel L. Jackson. Napoprvé jsem si ho nevšiml.
p.p.s. Scéna ve francouzské hospodě je celá naprosto geniální.